Antonín Barák: Pohybová gramotnost šla hrozně dolů. Před patnácti lety byly děti na úplně jiné pohybové úrovni

Co si můžeme představit pod projektem Trenéři ve škole?

Je to tělovýchovná činnost, kdy mládežničtí trenéři z různých sportů chodí pomáhat s výukou tělesné výchovy na první stupeň základních škol s přesahem i do předškolního věku do mateřinek. Trenéři po proškolení chodí do jedné hodiny týdně a učí v tandemové výuce s učiteli na prvním stupni, kteří většinou nejsou specializovaní na tělesnou výchovu. To znamená že jí celoročně vzdělávají a přinášejí inspiraci ze svého sportu právě ti trenéři. V dané lokalitě rotují po pěti týdnech. To znamená že děti v prvních, druhých a třetích třídách, potažmo ve školkách, mají možnost se seznámit se sporty v dané lokality. Takže od těch velkých sportů jako je hokej, basketbal, házená, volejbal až přes ty mnohdy velmi malé jako třeba je golf, šerm, stolní tenis, vodní pólo a tak dále. Naším cílem je rozhýbat děti, trenéři však nesmí náborovat do svých sportů, ale názorně ukazovat ten svůj sport hezky dětem, aby zase děti po nějaké době vlastně přišly za paní učitelkou nebo trenérem, nebo za rodiči, a řekli: Já bych se chtěl podívat na trénink. Z toho vycházíme, aby se toto vrátilo. V dřívějších dobách to bylo normální, ale dneska vlastně ty děti buď přivedou ke sportování rodiče, dost často i ten sport určí, anebo naopak - děti nesportují vůbec.

Jsme tady teď v Českém Krumlově. Máte nějak zmapované prostředí?

Jen nepatrně, ale po dnešním schůzce už se mi tady otevřely obzory. To znamená, že víme, že těch sportů je to relativně dost a vévodí tady samozřejmě velké sporty. Potěšilo mě, že je tady třeba badminton, což je skvělý sport a další. Takže budeme chtít do toho pilotního projektu přizvat všechny sporty, které budou mít chuť a hlavně budou mít v dopoledních časech kapacitu, aby trenéři mohli do mateřských škol a základních škol docházet.

Jak je těžké shánět profesionální trenéry v době, kdy probíhá klasická výuka ve školách?

To je náš asi největší problém. Většina trenérů má dopoledne civilní zaměstnání a je tím omezená. Takže cílíme na vysokoškolské studenty, buď s pedagogických nebo sportovních fakult, cílíme na podnikatele, kteří si mohou svojí pracovní dobu uzpůsobit, nebo potom na mládežnické trenéry z větších klubů a svazů, kde mají funkce třeba sekretářů mládeže nebo šéftrenérů. Zároveň dost často využíváme i pracovníky z domů dětí a mládeže, kteří mají dopoledne volno, protože v rámci kroužků pracují s dětmi v odpoledních a podvečerních časech. Ty využíváme velmi rádi.

Pojďme trošku k číslům. Kdybyste zkusil kvantifikovat, v kolika školách už působíte v rámci České republiky?

Program jsme začínali na čtyřech školách na Praze 6, v současné době jsme zhruba asi v 225 školách v 35 lokalitách České republiky, obsluhujeme zhruba 30 tisíc dětí a máme kapacitu asi 460 trenérů, což už je veliká skupina. A tu jednak složité koordinovat a pak hlavně také jezdit na evaluace, na kontroly nebo respektive pro zpětnou vazbu. Tato náročnost a vlastně nevyčerpatelná možnost v nabídce sportovních odvětví ale naráží na nedostatek trenérů.

Myslíte si, že váš projekt může působit osvětově? A to tak, že se počet trenérů rozroste a profesionalizuje?

Určitě tohle vidíme jako velikou přidanou hodnotu i pro ty sportovní kluby. Protože oni když to nabídnou mladým trenérům a nejenom těm mladým, tak si oni v dopoledních časech obrovsky zvyšují svoji kvalifikaci přímo v praxi. Což je vždycky nejdůležitější a zmínil bych jeden veliký rozdíl v té práci samotného trenéra, který pracuje s vybranou skupinou odpoledne ve svém klubu. Dopoledne pracuje především s diametrálně jinou skupinou dětí, která je nevýběrová, neselektivní, jsou tam jak šikovné, tak středně šikovné, ale bohužel i pohybově zanedbané děti, které za to nemohou, ale k tomu sportu se prozatím nedostaly. No a naplnit tu hodinu, aby byla pestrá efektivní, zábavná, ale přitom i náročná pro ty děti, je potom pro toho trenéra velmi těžký úkol. Je to výzva. Takže tam ta kvalifikace trenéra roste.

Obecně: Jak se vlastně mění děcko, které ještě třeba před 30 lety bylo schopné vylézt na strom, udělat 10 kliků bez toho, že by se zadýchalo? Jak se to dítě vlastně pohybově vyvíjí v čase, a je ta práce o něco těžší?

Určitě je mnohem těžší, protože loňské vlastně výzkumy České školní inspekce, která pohybovou gramotnost na základních školách v České republice měřila, tak ty výsledky nedopadly jen špatně, ale dopadly tristně, skutečně velmi špatně! To znamená, že mladá generace hrozně ustoupila, ne ani tak svoji vlastní vinou, je to prostě trend způsobu života, který je tady nastaven. Pohybová gramotnost šla hrozně dolů. To znamená, že trenéři ve všech klubech v České republice, že hrají na to, že ještě před 15 lety když jim přišly v sedmi, v osmi, v devíti letech děti do klubu, tak byly na úplně jiné pohybové úrovni, než dneska. V této době musíte s takovým dítětem dělat základní pohybové úkony, které dříve uměly děti předškolního věku. Ale ty se především i z bez toho většinu času věnovaly volnočasovým pohybovým aktivitám mimo trénink a mimo školu, a to se teď už několik let vůbec neděje a nejspíš ani nebude dít. Musíme se přizpůsobit a hledat cesty, jak to dětem vynahradit a školní prostředí se pro to vyloženě nabízí.

Jste nějak propojeni s oficiálními institucemi jako je MŠMT, NSA atd.?

Od začátku spolupracujeme s ministerstvem školství. Bohužel výměna lidí na ministerstvu je obrovská, takže když se s někým spojíte, jako byl třeba ministr Petr Gazdík, kterému se program obrovský líbil a chtěl na tom s námi pracovat, tak už tam za tři měsíce bohužel nebyl. A na taktové „synergie“ narážíme neustále. Každopádně my to vidíme jako systémový krok. Chceme do určité míry tomu prostředí pomáhat, ale samozřejmě bychom byli rádi, aby tuto problematiku jednoznačně převzalo ministerstvo, protože to pod něj toto spadá systémově a plánovitě.  

Pro mě to vypadá tak, a třeba mi to potvrdíte, že to co jste teď řekl, vyplývá zejména z vašich zahraničních zkušeností?

Určitě ano, protože jsme absolvovali desítky různých stáží jak v Beneluxu, ve Skandinávii a v dalších zemích. No a některé ty země už se poučily a zjistily, že způsob života mladých lidí je stejný jako u nás, takže děti přestaly chodit ven, sedí u počítačů, konzolí… A oni jim nabídli multisportovní programy, především právě v předškolním a mladším školním věku, aby program zasáhl neselektivně sto procent veškeré populace. Tady se nejedná vůbec o budoucí vrcholové sportovce, ale spíš o zdraví národa, a to jak  fyziologické tak i mentální, protože pohyb v určité době rozvíjí neurální síť její hustotu a kvalitu kognitivních funkcí, a ty, jak víme, v budoucnu vlastně souvisí s jakýmkoliv edukačním procesem. To znamená, že dítě, které se dobře rozvine do 10 až 11 let, tak má založeno na to, že bude i inteligentní a bude se dobře vzdělávat. Takže nejde jenom o to, aby dobře běhalo, skákalo, ale aby mu fungoval dobře mozek.

Váš projekt se jmenuje Trenéři ve škole. Jaký byste měl vzkaz pro trenéry?

Tenhle program pro trenéry může být velmi zajímavý především z hlediska jejich edukace, seberozvoje a zároveň, pokud se skutečně chtějí věnovat trenéřině mládeže, tak mohou ten čas naplnit skvěle tím, že se dopoledne mohou ve školním prostředí, které je krásné, věnovat pomoci malým dětem a paním učitelkám a pánům učitelům, a odpoledne pracoval ve svých klubech. Mají tak nádherně nastavenou svou vlastní dlouhodobou pracovní cestu.

Jaký by byl váš druhý vzkaz pro školy?

Školám bych doporučil, že je to veliká světa a paní učitelky nám po pěti letech praxe dávají najevo, že jsou s programem obrovsky spokojené, chtějí jednoznačně, aby program pokračoval, a to co jim nejvíc pomáhá, je právě inspirace z různých sportů, protože každý trenér přináší něco osobitého ze své oblasti.

 A na závěr: Máte ještě nějaký krátký návod přímo pro rodiče dětí?

Rodiče, věnujte svým dětem v rámci pozornosti minimálně 10 minut upřímné konverzace denně, to říká Jirka Halda s Markem Hermanem, za mě naši dva nejlepší dětští psychologové v zemi. A potom: Hrajte si s nimi a volný čas využívejte k tomu, abyste společně sportovali, hráli stolní hry a trávili spolu prostě čas, protože to utužuje sociální prostředí v rodině a posiluje vazby.

Děkuji vám za rozhovor a ať se daří.

Já také děkuji.

Autor: Jan Bohdal