Apríl

Když po ránu  kouknul Karel z okna, jak má ve zvyku,  tak  hned navedl manželku: „Venku začíná pršet, vezmi si, má milá,  raději deštník, ať nezmokneš,“ poradil ji v předsíni. „Apríl!“  zasmál se, když vyšli před dům a obloha byla bez jediného  mráčku. I přes prosbu „po hlavě, prosím ne!“ dostal stejně od manželky ránu deštníkem.  Když se vzpamatoval, odjel fofrem autem  do továrny. Manželka musela kráčet do úřadu s deštníkem v ruce  pěšky.Aby stihl roznášku podnikové pošty, vedly jeho kroky od  píchaček do podatelny. Aprílově naladěn poslal několika  kancelářským  přípis tohoto znění: Vážený soudruhu, soudružko! Vzhledem k tomu, že jste na školení požární ochrany - spal(a)  - četl(a)  si noviny - vyrušoval(a) - dostavte se dnes po  obědě k naší požární zbrojnici a přineste s sebou hasící  přístroj instalovaný na vašem pracovišti. Budete přezkoušen(a),  jak s ním umíte zacházet.  Náhradní termín: neděle 6,oo hodin. 

Každému podle citu červeně podtrhl některý z prohřešků, hubaté účetní ze mzdovky všechny tři, aby věděla, zač je toho loket.
„Karle, telefonoval nějakej čamrda  z nádraží, že tam máš na  vagonu tři sudy kancelářského lepidla,“ sdělil mu spolupracovník Jarda, sotva usedl coby  zásobovač za svůj kancelářský stůl a postavil si na kafe. „Je třeba to rychle  odvézt, jinak prý zaplatíme za jejich skladování.  Tak do toho!“
„Prima, konečně to lepidlo poslali, frajeři,“ prohlásil naoko  Karel a myslel si: mě aprílem nevytočíš, bambulo! A raději si  lámal hlavu, koho by ještě aprílově vyvedl. 
Při obědě v závodce proto pohodil nenápadně mezi stoly psí  hovínko. A nejenom k jeho radosti je jako první objevila  nafintěná sekretářka. Děsně vypěnila a ztratila chuť k jídlu. Karel počkal, až  se zklidní, pak se galantně nabídl, že je  odklidí. Vzal je obřadně do ruky,  vyhodil do vzduchu, pak oběma rukama zachytil  a strčil si je do kapsy. Bylo z umělé hmoty. „Dnes máme apríla, soudružko,“ dodal na vysvětlenou.
„Zase volala nějaká ženská asi z nádraží, co bude s těmi sudy lepidla,“ připomněl mu v kanceláři kolega Jarda. „Už o tom ví i taváryš šéf. A ptala se dojemně, nač ho tolik  potřebujem, jestli nejsme náhodou káznice a nelepíme tady pytlíky?“
„Klídek, kolegáčku, už to mám v pácu, to bude nejspíš  ňákej socialistickej apríl, “ nedal se Karel vyplašit.
„Kdo holt umí, ten umí, stará známá pravda,“ podotkl Jarda, vzal ze zdi hasičák, z věšáku klobouk, ze stolu  cigarety a odešel.
Změněným hlasem poté sdělil Karel po telefonu dědovi  na vrátnici, aby přestal  pít pivo a postavil se v té nové uniformě do pozoru k závoře, že přijede co nevidět soudruh generální z Prahy,“ dodal důrazně. „Když to dobře dopadne, dostanete za odměnu: novou čepici a spodky. Čest vaší práci vsedě.“  Pak Karel odešel. Bez hasičáku.
Na chodbě potkal Tumpachovou, účetní ze mzdovky, táhla minimax a strašně  chvátala. Pot jí tekl po tváři. Každou chvíli ztratila z nohy pantofel. „To jsou ale divný manýry,“ rozčilovala se a ještě z ní vypadlo: „My máme mít teď schůzi er ó há.“ Pokusil se ji uklidnit: „Nic si z toho, holka, nedělej, já dostal  pozvánku taky, ale kašlu na to, bude to  ňáká aprílová bouda. Pusť to odborářsky z hlavy.“
Upalovala v pantoflích s hasičákem v levé ruce ke zbrojnici,  jako by šlo o život. Hnal se za ní  další kancelářský pomatenec.

Dva veksláci, kteří už od rána  nabízeli dělníkům i pracující inteligenci a všem příchozím bony, raději fofrem zdrhli, když je Karel postrašil, že se na ně chystá policejní zátah. Někdo je udal.  Zrovna na apríla se mu to zachtělo.
Pojednou se za ním ozval známý hlas. Byl to šéf: „Zajděte hned ke mně, soudruhu referente, a vezmte s sebou kopii objednacího tiskopisu kancelářských potřeb pro letošní rok!“ poručil mu.  Zdálo se, že to myslí smrtelně vážně.
Karel se mu pak prezentoval krátkou odpovědí:  „Zde, prosím, soudruhu vedoucí,“ předložil požadovaný formulář, když po zaklepání vešel do šéfovny,  z níž byl hezký výhled do oken protější budovy dívčího internátu.
„Kolik jste objednal kancelářského  lepidla?“ vymáčknul se šéf na rovinu a odložil do šuplíku dalekohled, který měl na stole. „Ale žádné tři sudy nevidím?“ divil se  šéf a kouknul do kalendáře: „Je mi to jasanka, dneska máme aprílka,“ zaveršoval.

Pak spěchal s hasičákem ke zbrojnici. Málem se na chodbě srazil s právničkou.  Nesla s sebou ke zbrojnici dokonce oba malé hasící přístroje, které měla pověšeny na zdi před  kanceláří spíš jako ozdobu vedle požárního řádu.  Šéf ji pozdravil Čest práci!  a soudružsky upozornil, aby jeden z hasičáčků ponechala raději na svém místě pro případ,  kdyby se něco přihodilo, aby  bylo čím hasit.   Uposlechla, projevila obavu, aby to nikdo nekritizoval a nemělo to vliv na její kádrový profil, protože má podanou přihlášku do KSČ.  Ubezpečil ji, že se nemusí ničeho obávat,  do strany ji určitě vezmou, neboť tam potřebují mít chytré lidi, jako je ona. Bylo poznat, že se jí ulevilo. Poděkovala za tuhle milou lichotku. Přidala do kroku a pobrukovala si proletářskou píseň Kupředu levá.
Karel mezitím zavolal dědovi  na vrátnici, aby si dal pohov, že soudruh generální dneska nepřijede, byl to jen apríl. 
Když  dorazil večer domů, zeptala se ho manželka, zda je možné, aby ruské auto nemělo zpátečku? „Mám takový mindrák,“ svěřila se mu s obavou. Karel nechápavě zakroutil hlavou.  „To mě zajímá, ven s tím,“ pravil.
„Tak si přestav, co se  mi dneska přihodilo,“ začala vyprávět.  „Zastavila jsem služební  škodovkou v takový úzký a krátký jednosměrce,  abych doručila kámošce Aleně vejplatu, protože marodí. Bydlí tam v domku.  Proti mně si to náhle přihasil baculatej rudej moskvič. Seděl v něm ňákej  čahoun v klobouku.  A teď co?  Mám couvat  já, nebo on? Správně by měl on, brnklo mi náhle  v hlavě. Na mojí straně přece  zákaz vjezdu nebyl. Musel bejt na jeho, je to přece jednosměrka.“ Udělala pauzu a šla se napít vody. Pak se dala zase do řeči: „Ten čahoun pak ze svýho  auta vystoupil, šel ke mně a česky pozdravil maucta, paní nebo soudružko. Vymluvil se, že nemá v autě zpátečku, jelikož Rusové ji tam  už nedávají, proto jsou ty jejich auťáky  lacinější. Já že zpátečku určitě  mám, tak ať couvnu, aby projel,  na oplátku mi odežene vosy z předního skla.“
„A řekl ti pak aspoň  apríl?“ vyzvídal Karel a uchechtnul se.
„Kdepak,  ale slyš, ty chytrej, co se stalo: Přijeli tam policajti. Postavili si auto za to moje a dali tomu šofírkovi pokutu, že porušil zákaz  vjezdu.  A poučili ho, že to není  apríl.

Závěrem: Těšte se, vážení  Krumlováci, na Apríla.  A mějte v hlavě místečko pro fajnovou  legraci. S úsměvem jde přece všechno líp. Tak si ho dopřejme.  Život má být řetězem radostí, ne bojem o přežití.

Autor: Jan Vaněček, českokrumlovský spisovatel
Kresba: Miloslav Martenek, český karikaturista